Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Expedice EGYPT 2006

 

Blíží se konec roku 2005 a opět přemýšlíme kam vyrazit za pěkným ponorem a nevšedními zážitky. Loni se nám moc líbilo v Šarm el Šajchu, a to je lokalita, tak nakažlivá, že je problém nevrátit se na místo činu. Přispívá k tomu i skutečnost, že po ponoření máte pocit, že se potápíte ve velkém čistém akváriu plném různých ryb, roztodivných korálů a rostlin. Ty svou barevností a krásou dokáží předčit všechny vaše představy, které jste načerpali z knih, časopisů a přírodopisných filmů, ale i při potápění v jiných lokalitách. Jsou však tací, kteří řeknou, že je to pouhá komerce, a že potápění dělají pro pocit svobody a ani by je nenapadlo se potápět organizovaně ve vodě jež vypadá jak „rybí polévka“. Je to jeden z mnoha názorů, ale můj je, že jak pro začátečníka, tak pro zkušeného potápěče, který má stovky ponorů za sebou, je i toto místo plné vzrušení a zajímavostí. O to víc, že pro začátečníka je zde plný komfort, který sice musí zaplatit, ale zase se nemusí omezovat na hlídání hloubek, dekompresi, čas atd., jelikož vše za něj ohlídá instruktor. On jen prozkoumává a pozoruje nové prostředí, a užívá si nových, zatím mu neznámých pocitů.

 

Po válečné poradě jsme rozhodli, že navštívíme stejné místo a už jsme běželi zájezd objednat. Osm dní by nám mohlo stačit, navíc nám ženatým je známo, že stejně víc času doma neusmlouváme. Datum byl naprosto ideální. Vyrazíme první týden v květnu. V té době je počasí stabilní, moře ještě moc nezkalené a přitom teplé. Před odjezdem provést ještě jeden či dva ponory, aby ti místní „béžoví“ nechtěli zase provádět zkušební ponor. Jim je totiž jedno zda máte 1 nebo 100 ponorů, pokud je poslední ponor starší 6 měsíců, tak vás bez zkoušky nepustí do vody, a bez té to nejde.

 

 

 

Máme zabaleno, vercajk v báglech, těšení nabývá na intenzitě a najednou je zde telefon z cestovky. Hotel prý máme zajištěný, ale nějak na nás nezbylo místo v letadle. Na dotaz zda máme jet kánoí, se pouze trapně ušklíbnou, že oni za to nemůžou. I přes snahu letět jiným letadlem se nám nepodařilo původní termín dodržet a tak se skřípěním zubů vše o týden posouváme. Ta radost v práci, když jsem řekl ze dne na den, že potřebuji změnit datum dovolený, neznala mezí. Nečekané problémy byly naštěstí překonány, a tak 14. května dopoledne již sedíme v letadle a hurá za ponory. Po příletu, ubytování se smlouváním o výměnu pokoje za lepší s vyhlídkou na bazén a pěkný holky, jsme mazali do potápěčského centra, domluvit zapůjčení lahví a objednat ponory dle lokalit. Vzhledem k naší hrozné angličtině nás čekalo deprimující jednání a smlouvání s lidmi, kteří když chtějí tak velmi dobře rozumí, ale při zjištění jakéhokoliv problému, náhle protistranu přepadne demence a neporozumění. Nakonec jsme usmlouvali 10 ponorů během pětí dnů za 153 Euro s příplatkem 56 Euro za vrak anglické lodi Thistelgorm, jenž byl naší hlavní prioritou, a dalších 30 Euro za lahve a automatiku. Musím podotknout, že všechny ponory byly z lodi a tedy proto i ta trochu větší cena. Holt loď a posádka taky něco stojí. Ještě vyzkoušet jestli bude pasovat koncovka od automatiky s vyrovnávací vestou, domluvit kdy se máme do divecentra dostavit, a hurá do města nakoupit léky proti “Faraonovi“. Což je pro Čechy vžitý název místních střevních potíží jež většinu Evropanů postihnou.

 

PRVNÍ DEN

Vstáváme v 7 ráno jdeme na snídani a za hodinu jsme již v centru. Za chvíli přijel místní „Schumacher“ se svou rozhrkanou dodávkou, na kterou nahází naše vybavení a druhý koráb pouště do kterého se vměstnáme mi. Normální dodávka pro 8 osob ve které sedí 15 lidí. Už to je zážitek a proto se nemohu dočkat přístavu. Místní doprava je kapitola sama pro sebe. Jízda v proti směru na rychlostní komunikaci není problém a to ani v nočních hodinách a bez rozsvícených světel. Stačí dávat trochu pozor, ale nezapomenout hodně hlasitě a často troubit. Přežili jsme a už vcházíme do přístavu jen s malou, ale povinnou prohlídkou od všudy přítomné policie u brány přístavu. Prohlídka je však pouze povrchní a tak bych do přístavu stejně propašoval Bin Ládina i s jeho Al-Kajdou. Nastupujeme na luxusní loď s názvem Dallas, jak bylo uvedeno v bedekru. Jediné co bylo na té lodi luxusní byl její název a možná kuchař, který opravdu vařil moc dobře. Po nalodění jdeme zkontrolovat zda máme na palubě všechno vybavení a poté si vybíráme a nasouváme závaží. Ono to totiž není jen tak si vybrat vhodné závaží, jelikož mi co jsme zvyklí na přesné výrobky od renomovaných výrobců či alespoň výrobky vlastní provenience jsme dosti zmatení, když se snažíme použít závaží jež je k dispozici. Je totiž většinou tak omlácené či neodborně vyhotovené, že většina nejde na normální opasek nasadit. Ti co to neví, sedí na horní palubě a kochají se pohledem na lodě v přístavu. Já jsem pak zvědav jak si s takovým problémem poradí. Později zjišťuji, že to není problém, Jirkovi to je můj parťák, jeho opasek s připraveným závažím někdo prostě sebral a dal mu tam pásek bez ničeho. Prostě jsou i mezi námi kámošové, kteří když můžou tak pomůžou. Já mám štěstí nebyl jsem línej si dovést vlastní opasek s atypickou přezkou.

Vyplouváme z přístavu směr ostrovy Tiran a podmořské atoly jež jej lemují. Tyto končí většinou 1 metr pod hladinou a moře nad nimi má krásnou světlemodrozelenou barvu. Na hloubku v roce 1980 zřejmě zapomněl kapitán lodi Lovilla, který na atol najel. Vrak lodi tam leží dodnes a z dálky vypadá jako obrovský vorvaň, kterému nějaká mýtická obluda vyrvala vnitřnosti. Tato původně velmi nebezpečná událost, která měla velký vliv na místní životní prostředí, se později přeměnila v poklad jak pro nás potápěče tak pro místní ekosystém. Vysypaný náklad se rozprostřel po mořském dně a vytvořil umělé útesy jež později začali využívat místní ryby a koráli. Mi potápěči tak získali další místo, kde je možné spatřit zajímavé věci. Podle hesla, všechno zlé je k něčemu dobré.

Po ukotvení u atolu Gordon Reef a brífingu s místně znalým instruktorem, který nám byl určen, jdeme do vody. Po zanoření se před námi rozprostírá pozvolný podmořský svah, který je zakončen v hloubce kolem 30 m plošinou. Následuje zlom a celkem prudký pád do hloubek cca 190 m. Viditelnost je na 20 metrů, voda lehce z kalená, proud velmi malý a tak se můžeme pomalu snášet do 28 metrů. Cestou míjíme roztodivné korály a hlavně velké do žluta zbarvené gorgonie. Mezi koráli proplouvá majestátní napoleon, který mezi tou rybí drobotinou vypadá jako král. Později nás mine celkem solidní hejno tuňáků. Na dně pak vidíme rozeseté barely z vraku lodi nad námi, které již pomalu začínají obrůstat houbami a koráli. Jsou využívány jako útočiště různými druhy ryb. Na první ponor jsme toho viděli až dost a pomalu stoupáme do 5 metrů na provedení bezpečnostní přestávky. Po povinných třech minutách vylézáme na hladinu, kde se musíme zorientovat, abychom poznali, která loď je vlastně ta naše. Mezi tím totiž dopluli na místo další a tak je jich kolem dokola asi osm. Rozpoznat tu správnou je pro mě i pro kolegu problém, oba máme brýle na dálku a tak nám chvíli trvá než najdeme ten náš koráb. Loď jsme identifikovali a zbývá jen doplavat. Ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Potápěč je na vodě se vší tou parádou všechno možné, jen ne ladná ryba, která lehce a ladně plave. Je to spíš neforemná kláda, která se kymácí ze strany na stranu podle pohybů moře a ještě se šnečí rychlostí snaží dostat vpřed. K tomu se přidává nebezpečí, že vás může přejet loď či alespoň nafukovací rychlý člun, jež ti místní používají. Při vzpomínce na jejich dopravu mi opravdu není do zpěvu. Zvlášť po té co kolem nás jedna gumovka proletěla, aniž by ten co ji řídil chvíli koukal na hladinu. Měl totiž důležitý rozhovor s kapitánem jedné z lodí, kolem které zrovna jel. Už jsme u toho našeho ostrůvku bezpečí a tak se snažíme vylézt po chromovém žebříku na palubu. Jde to celkem ztuha vždyť mám na sobě asi 30 kilo navíc než normálně. Proklínám ten žebřík a moji malou kondičku, a slibuju si, že až budu doma začnu zase pořádně cvičit. Na žebřík byl naštvanej zřejmě i kapitán, jelikož jej po příjezdu do přístavu zlomil o jinou loď. Na palubě sundat propriety, vyměnit prázdnou láhev za plnou, sundat neoprén a šup na horní palubu doplnit tekutiny a dát něco malého na zub.

Asi za hodinu a půl přišel náš instruktor abychom probrali další ponor, který bude o pár stovek metrů vedle na Jackson Reef. Je to taky atol jež končí 0,5 m pod hladinou, jeho stěny jsou více pozvolné než na Gordonu, za to však nemá hranu, která by zapůsobila jako dopravní značka „stůj dál nechoď je to nebezpečné“. Tady ani nepoznáte a jste ve 40 m, či ještě hlouběji, proto musíte hlídat hloubkoměr, aby nedošlo k problému. Instruktor nás ještě upozorňuje na nebezpečí velkých proudů, které jsou za tzv. zlomem. To je místo kde se atol láme zpět do oválu. Ostrov je totiž již na otevřeném moři a kolem proudí voda od Arabského zálivu (státy Jordán a Izrael) do Rudého moře. Již minulý rok jsme zažili co to provedlo s potápěči a instruktorem, který nedával pozor a navedl skupinu za ohyb. Proud je popadl a hnal je ač se snažili co chtěli na otevřené moře. Naštěstí si nikdo nehrál na hrdinu a nesnažil se to ukopat nohama, ale všichni s nafouklým žaketem vyjeli na hladinu kde se pak houpali jako korkový špunt v potoce. Z vody šli na drift, ale problém byl takový, že byli tak vysílení, že neměli možnost se dostat k lodi natož na ní vylézt. Proto jsem já se svýma 100 kg a druhý kámoš 120 kg fungovali jako naviják a jeřáb. Po té co jsme je přitáhli na laně k lodi jsme je popadli za žaket a jako leklé ryby tahali na zadní plošinu lodi. To jste neviděli ten oslavný projev vedoucího ponoru na instruktora, jež průšvih zavinil. Ale to bylo loni, nyní honem do mokrého obleku, flašku na záda a hup pod hladinu. Hned po zanoření nás čekalo takové překvapení, že jsme všichni, přestali plavat a s otevřenou pusou „kdyby to šlo“, pozorovali asi 8 m vzdálené 1,5 metrové delfíny, kteří si bezstarostně hráli. Nám se zdálo, že jsme je pozorovali dosti dlouho, ale byl to jen okamžik, pár vteřin, ale zážitek úchvatný. Po té začali do vody skákat i další skupiny potápěčů. Hluk dopadů na hladinu zřejmě začal obtěžovat ty dva nádherné tvory, a tak ve vteřině zmizeli v dáli. Zbyla po nich jen nádherná vzpomínka a rozechvění, které nás provázelo celý tento ponor. I kdybychom ten den už nic neviděli, byli jsme spokojení. Po seskupení a potvrzení, že je vše v pořádku, jedeme dolů do korálové zahrady jež byla přímo pod námi. Vidíme žluté gorgonie, které připomínají rozcuchanou hlavu nějaké tajemné čarodějnice, ploché koráli světlebéžové barvy připomínající podmořskou postel, různé polipy a drobounké korálnatce, mezi kterými se schovávali malý klauni, krásné žlutobíločerně pruhované klipky a další ryby jež ani neznám. Po zanoření do 22 m se objevil písek a kameny. Ryb a života zde bylo méně, za to když připlula ryba tak byla větší, jako např. torpédo úzká barakuda. Je na co koukat, ale nejsme ryby a tak musíme ven z vody pro životodárný kyslík. Výstup z vody je driftový a ač je to k nevíře i když od minulého ponoru oběhlo sotva pár desítek minut na loď se dostávám lépe a zmenší námahou. Asi jsem již trochu zaposiloval.

 

DRUHÝ DEN

Odjíždíme do národního podmořského parku Ras Mohamed a tak musíme na lodi zaplatit povinný poplatek 4 Euro za každého. Ochrana přírody něco stojí a my chceme, aby byla alespoň co nejdéle tak krásná, zachovalá a plná života jako nyní, a proto rádi platíme. I když při jiných platbách jež po nás ti “béžový“ požadují více žbrbláme a nadáváme. Jako příklad uvedu poplatek za pití. Ten začnou však vymáhat až po té co jste na lodi a dosti daleko od pobřeží. Když odpovím, že mám svoje, které jsem si přinesl, tak odvětí, že to je zvykem a že je třeba nějak zaplatit osádku. Na to kontruji, že já jsem si zaplatil loď, kapitána, půjčení věcí a doprovod instruktora. Kolik lidí je na lodi jako obsluha mě vůbec nezajímá. Já si taky neberu rodinu sebou a netvrdím, že moje platba zhrnuje i jejich doprovod. Prostě to na nás zkoušejí jak můžou a kdo podlehne ten platí. My platili pouze jednou a dobrovolně, aby bylo vidět, že nejsme žebráci, ale aby viděli, že se jen tak nedáme. Ale těch keců kolem, ještě dnes mě z toho bolí uši.

První ponor je opět driftový na místě zvaným Jackfish Alley. Do vody se jde hned vedle skalnatého pobřeží a plave se podél něj. Ve vodě to pěkně houpe a hrozí nebezpečí, že vás to vrhne na pobřežní útesy a proto se ihned zanořujeme. Ve 3 metrech se stabilizujeme a jdeme do 6 metrů, kde se černá vstup do jeskyně. Jeskyně má tvar modlících se rukou křesťana, je velká asi 5 x 6 m, na dně je bílý písek a po zatočení do leva při postupném klesání se vyjede z boku druhým otvorem, který je v 9 metrech. V jeskyni se zastavuji, připravuji foťák otáčím se a ukazuji Jirkovi, že má udělat pózu. To pro něj není problém on je tak trochu komediant a tak se občas předvede. Je blejsknuto a odplouvám. Cosi mě však tahá za ploutev, otočím hlavu za sebe, což v té chdobě moc nejde, jelikož zde není moc místa. I tak vidím jak mě Jirka na něco upozorňuje. No ten je dobrej copak nevidí, že se nemůžu otočit? I kdyby tam byla verlyba tak mám smůlu! Čekám až za mnou vyjede z jeskyně a hned vidím jak má hubu rozesmátou od ucha k uchu. A už to vidím taky, já blbec jsem zapomněl, že mám v ruce baterku se kterou jsem si svítil v jeskyni. Nedal jsem si ji na řemínek a když jsem chtěl fotit tak jsem ji normálně pustil. No holt mi zachránil nějakou pětku. Já ho za odměnu večer v baru pozvu na pivo. Proč by ne když mám all inclusive. Hned za jeskyní objevujeme asi 0,5 m želvu, která se snaží ukrýt mezi kameny. Asi ji ty bublající černý potvory lezou krkem a ona chce mít klid a ne aby někde pózovala nějakýmu rádoby fotografovi z Čech. Plaveme kolem kolmých stěn jež končí mezi 18 a 20 metry římsou a pak následuje pád do hloubek. Cestou pozorujeme útesový život a pátráme po něčem zvláštním. Najednou vidím něco co vypadá jako oštěp, signalizuju Jirkovi a jdu na to. Vidím, že je to krásný exemplář asi 1 m dlouhé šipky neboli jehly. Je v klidu ani se nehne a tak připravuji foťák a dělám několik snímků. Při prozkoumávání se dostávám do 24 m a instruktor mi ukazuje abych níž nešel, signalizuju, že jsme rozuměl a v tu objevuji na římse v písku rejnoka. Hned všem ukazuji co mám a už ke mě všichni plavou to se však nelíbí rejnokovi a než si připravím nádobíčko na focení, je pryč. Chvíli si říkám, proč nejsem sobec, mohl jsem mít krásnou fotku a místo toho mám prd. Na druhý straně jsme tam dole všichni kámoši a tak chceme vidět všichni co nejvíc a proto si navzájem ukazujeme zajímavé věci když je někdo objeví. Jdeme z vody na chvíli si odpočinout a připravit se na nový zážitky.

Druhý ponor je opět driftový a není ani zakreslen v potápěčských mapách, místo se jmenuje Kaley Bay a je kousek od Shark Reef. Je zde předpoklad, že uvidíme žraloka. A to jak žraloka útesového, bělocípého tak kladivouna. Instruktor nám ukazuje signalizaci rozlišení ryb. Žraloka kladivouna označuje otevřená dlaň příčně nad čelem (velká trojcípá hřbetní ploutev) a pak dvě sevřené pěstě každá na straně čela (jako ty jeho oči na hlavě ve tvaru kladiva). Zkontrolovat výstroj parťák parťákovi a jde se na věc. Po zanoření Jirka bojuje se žaketem. Nemůže se vyvážit. I když si do něj nafouká vzduch za chvíli ho má prázdnej. On sám nic nesignalizuje a já jelikož jsem před ním, nevím, že se něco děje. Jirka se snaží problém najít a tak prohlíží žaket zda není někde roztržený. Uklidní se přestane dýchat a najednou si všimne, že mu od závitu kudy vstupuje hadice inflátoru do žaketu uniká vzduch. Jelikož je závit na zádech musí si povolit celý žaket, posunout jej a závit dotáhnout. Najednou je všechno v pořádku, nikomu nic neříká pouze je naštvaný na ty dva holandský joudy, kteří plavou za ním, a neřekli mu o úniku vzduchu ze žaketu. Až později jsme zjistili, že si dodělávají druhou hvězdu a tak se věnovali jen sami sobě, ale to je neomlouvá. A z druhý strany je Jirka jouda, že mi o problému nic neřekl, takhle bych se mu hned snažil pomoci. Asi po 26 minutách Jirka ukazuje instruktorovi, že má málo vzduchu, že je na 60 barech a že měl problém. Já pořád nic nevím a tak mu ukazuji co blbne vždyť já mám ještě 110 barů, a aby se šel ode mne nadýchnout, že mám vzduchu dost. Naše domlouvání však utne instruktor, který nám rezolutně ukazuje, že máme jít z vody. Být to doma tak jsme tam ještě na můj vzduch zůstali, ale tady by nám mohli dát zákaz potápění za neuposlechnutí pokynu a než něco riskovat, tak jdeme ven. Moc jsme toho neviděli, ale máme další zkušenost na víc, kterou pak na hotelu pořádně rozebereme.

 

TŘETÍ DEN

Dnes jedeme kousek od přístavu na tzv. Lokal. Je to potápění hned vedle pláží které jsou oddělené platem hloubky asi 0,5 m. Na něm je plno korálů a drobných ryb. Následuje prudký zlom do malých asi 10-20 m hloubek. Místo je zajímavé množstvím života na malém prostoru. Jsou zde středně velké i malé ryby, které se prohánějí nad bílým korálovým pískem, který je nepravidelně rozdělen podmořskými skálami a kameny. Místo se jmenuje Ras Katy. Po zanoření plaveme rovně a pak do leva kolem velké skály, která vyrůstá z písku a končí 1 m pod hladinou. Pomalu klesáme do hloubky a končíme za skálou v 16 metrech, kde je malé plato, široké asi 5 metrů. Za ním následuje další zlom a pád do hloubek. V těchto místech je již pobřežní proud. Objevujeme plno roztodivných a barvených ryb. Nás nejvíce zaujal do červena zbarvený perutýn jež vyplul z prostor mezi kameny, zjistit se co se kolem děje. Nevzrušeně roztahuje své částečně průhledné bodliny, které jsou příčně mléčné černě pruhované. Ukazuje se nám ve vší své kráse a já jako už po několikáté hlavní fotograf mám co fotit. Za skálou se vracíme pomalu k pobřeží když se vpravo vepředu od nás objevuje asi 1 m velký do zelena zbarvený napoleon. Instruktor me na něj upozorňuje a já dostávám loveckou horečku. Toho chci mít na fotce, a tak se za ním pouštím. Nohy přidávají na tempu a moje nové ploutve s větším záběrem mi mají pomoct. Jedu za napoleonem jako blázen, spotřebu vzduchu mám jak v 50 metrech. Jedu bez rozmyslu do hloubky a zastavuju se ve 25 m kdy mi konečně dojde, že ho stejně nechytím. Tak alespoň fotku z dálky, kontrola tlaku v lahvi, upřesnit hloubku, zklidnit dýchání a pomalu se vracet. Cestou zpět si říkám, že jsem pěknej zelenáč, že mě hned nedošlo, že ho nemůžu chytit. Na druhé straně si říkám, že to byl dobrý pád z 12 m do 25, a že jsem ho v pohodě ustál. Po návratu ke skupině na mne již čeká instruktor a smějí se mu oči. On to snad udělal schválně, že mi tu rybu ukázal. Chtěl vědět jestli se chytnu hned na po prvý. No měl pravdu, chytnul. Ale již mi nabízí svůj vzduch za ten můj co mi ubyl v mé lahvi. Jirka má z toho srandu a tak mu předávám foťák, což on hned využívá a dělá foto jak se začátečník učí dýchat od instruktora.

Po přejezdu na Ras Umm Sid což je skála, která ve tvaru šipky hluboko zasahuje z pevniny do moře, nás čeká zajímaví ponor plný ryb jež žijí v klidu skály bez proudů. Za ostrohem je velký, ale naštěstí málo široký proud, kde jsou k vidění ryby, které tyto místa vyhledávají. Je zde i více korálů než na Ras Katy. Ani se nebudu zmiňovat o tom, že se jedná o driftový ponor. Po zanoření do 5 m plavem podél pobřeží, které máme po levé ruce a pomalu klesáme asi do 12 m kde se objevují velké žluté gorgonie, které jsou rozesety po okrajích šachty jež padá do obrovských hloubek 150 m a která nám křižuje cestu. Za šachtou je již špice skály kde se počíná objevovat silný proud. Zde rostou velké šedivé stolní korály mezi kterými proplouvá velký tmavě šedivý kanic s příčnými proužky. Později nám instruktor říká, že za ty roky co je zde je to snad největší kanic, kterého viděl. Byl opravdu velký, ale jestli byl opravdu tak velký nebo mi chtěl udělat radost po tom co mi provedl tu rošťárnu, nevím. Po proplavání silného proudu,tím způsobem, že jsme plavali čelem tedy kolmo k pobřeží a proud jež nás míjel nás hnal podél stěny v před, což nebylo moc vysilující jako spíš nezvyklé a člověk si musel jen nohama usměrňovat směr aby ho proud neotočil. Za mysem probíhal ponor v poklidu, žádné vzrušení jan klasický mořský život, který se nemohl ani ve snu porovnat s nádherou na druhé straně. Alespoň bylo vidět jak velký rozdíl může být mezi pár metry stejného pobřeží. Mořský život ovlivňuje mnoho faktorů a mezi nimi proud. Asi po 40 minutách ponor končí, čekáme na hladině než nás někdo vyzvedne.

 

ČTVRTÝ DEN

Je čtvrtek 04.00 hod., vstáváme, ale moc se nám s postýlky nechce. Vyžene nás pouze to, že nás čekají nekrásnější ponory v Egyptě a okolí. Potápění u vraku britské válečné zásobovací lodi ze 2. světové války S.S.Thistlegorm, který leží skoro neporušený na písečném dně na okraji Národního parku Ras Mohamed, který se rozprostírá na jižním výběžku Sinajského poloostrova v místě kde se střetává Suezský a Akabský záliv. Po nutné ranní hygieně zabalím to nejnutnější a beru si kolem ramen svetr. Jirka se diví a namítá, že je sice jen čtyři ráno, ale už teď je 20 stupňů celsia a přes den bude ještě víc. Jen zapomíná, že budeme na lodi a mimo pobřeží na otevřeném moři kde vanou trochu jiné větříky než na pláži. Nakonec se nechá ukecat a bere si taky něco teplejšího na sebe. Na recepci se na nás koukají jako na blázny. Proč tak brzo vstáváme kam jdeme, ale po vyslovení názvu Thistlegorm jen znalecky pokývají a přejí klidný a pohodový ponor. Z přístavu vyjíždímě kolem 05.00 hod. A kapitán nám vzkazuje, že se máme obléct a lehnout si na lehátka a ještě něco naspat. Je kolem 06.30 hod., už nemohu spát a ne proto, že by mi vadilo houpání lodi na vlnách. A nebo, že bych by již přespaný, ale jen protože, je mi taková zima, že ač mám na nohách teplé ponožky, ¾ džíny, triko, svetr, basebolovou čepici a přes ramena teplou osušku, klepu zubama jak kdy bych byl někde na horách. Prostě kláda a to je asi 24 st. Celsia. Po chvilce zjišťuji, že taková teplota je v závětří v kabině. Ale ta je již plná. Spí tam zbytek posádky a další dva potápěči, kteří raději spí na tvrdé podlaze, ale v teple než v pohodlí, ale na otevřené palubě. No pro příště vím, že se mám pořádně obléknout. Jdu tedy za kapitánem, sednu vedle něj a pozoruji moře kolem. Po cvilce si všimnu asi 5 delfínů, kteří míří zvědavě k nám. Nějakou dobu plavou vedle lodi, pak chvilku skákají ve zpěněné vodě před přídí a opět mizí v dáli za jinou atrakcí. Ptám se kapitána jak dlouho asi ještě pojedem a jak je to daleko od přístavu. Říká, že na místě budem kolem 08.15 hod. A z přístavu je to asi 19 kilometrů. Ještě nějakou chvíli je vidět po pravé straně pobřeží a už jsme na otevřeném moři a nejbližší pevnina je asi 70 m kolmo dolů. Pro vnitrozemce nový a dosti nezvyklý pocit, no nic kdyby něco umím dobře plavat … možná!!!! Za chvíli se budí ostatní, a tak si jdeme do kuchyně pro teplé kafe a něco k pití. Následuje malá snídaně a po ní nás divemaster zve k brífingu před ponory. Vytahuje mapu vraku a ukazuje místo kde bude uvázaná naše loď, upozorňuje na velký proud s tím, že ihned po skoku do vody musí následovat ponor k lanu, podél kterého půjdeme k vraku. Na palubě vraku se seskupíme a poplavem podél něj kolem dokola. Dále nás upozorňuje, že dvojice jsou pevně dané a nikdy se nesmí rozdělit, na víc ponor končí pokud jeden z dvojice dosáhne 60 barů. Je to logické tady na otevřeném moři při velkých proudech, které se rychle střídají může jedno zaváhání vést k dosti tragickým následkům, minimálně vás to může od nést dosti daleko od lodi na otevřené moře, a jelikož je loď uvázaná nemůže pro vás přijet dříve než vyzvedne všechny potápěče, kteří se ponořují i vynořují podél kotvícího lana, a tudíž by jste mohl čekat i několik hodin nežli vás vyzvednou a to v případě, že budou vědět, že jste vyjel na hladinu mimo lano a jakým směrem. Ale dost strašení, jsme na místě, vercajk připravený a čekáme na pokyn obléknout se do neoprénu. Náš béžový divemaster po nastrojení všech propriet skáče do vody, popadne uvazovací lano a mizí v hlubinách. Asi po 5 minutách se vynoří, bere druhé lano a opět mizí. Po chvilce je z vody venku a na palubě nám sděluje, že pod vodou není žádný proud. Vzpomínám si na naši českou instruktorku, která nám říkala, že by jsme museli mít sakra štěstí, aby nebyl žádný nebo minimální proud. To se stává tak dvakrát do roka. No prostě máme štěstí. Skáču do vody a ihned po zanoření plavu k uvazovacímu lanu podél kterého klesám k vraku. Nejdříve vidím pod sebou jen tmavou šmouhu v hlubinách, která postupně nabírá tvar a kontur. Na palubě vraku se potkávám s Jirkou a ostatními potápěči z naší skupiny. Plaveme podél pravého boku lodi směrem k lodnímu šroubu. Viditelnost je u lodi kolem 15 metrů, nejdříve se přesouváme nad palubou přes otvor do podpalubí kolem poškozeného cisternového vagónu, přeplavem bok lodi a míříme mimo k lokomotivě zapadlé v písku asi 15 m od lodi. Tentokrát si toto můžem dovolit, jelikož stále není žádný proud. Od mašiny míříme zpět k průrvě v lodi, k místu kde dostala zásah od bombardéru. Pozorujem zde převrácený tank a zbytky zničených zbraní a nábojů. Následuje prohlídka těžkého kulometu a protiletadlového kanónu na zádi lodi. Vyplavem nad vrak lodi a vracíme se zpět po levé straně k ukotvenému lanu na přídi. Opět proplouváme nad místem exploze u nákladového prostoru č. 4. U vstupu do prostor kapitánského můstku signalizuje Jirka, že má již 60 barů a tak dosti nečekaně náš divemaster mění pravidla, a ukazuje, že já se mám spojit s jeho dvojkou a on půjde s Jirkou na svém vzduchu. Při tom mi zmateně ukazuje, že máme jít jinudy. Nesouhlasím, ale on mi nekompromisně ukazuje, že máme jít podél lodi dál směrem k úvazovému lanu. Moje nová dvojka je mladý polák, který jak jsem později zjistil, dělá druhou hvězdu PADI. Je taky z toho celý zmatený a tak se domluvíme, že jdeme k lanu kde radši počkáme na ostatní. Pohoda z ponoru je tatam u musím neustále myslet proč nás takhle rozdělil a poslal jinam. U lana čekáme asi 5 minut, když přijde skupina jež šla za náma a jejich divemaster ukazuje, kde máme svého. Odpovíme mu, že je ještě někde v lodi. Ukazuje, že máme jít po laně nahoru k lodi. Pomalu ručkujeme na horu a v 5 m provádíme 4 minutovou dekompresy. Zde již s náma začínát povlávat proud, který se s čista jasna objevil. Po výlezu na loď a odstrojení čekám na Jirku s divemastrem. To je asi za dalších 5 minut. Divemaster se pak dost nazlobeně ptá kam jsme zmizeli, že nás musel hledal v lodi. Já jsem mu společně s polákem vysvětloval, že on rozdělil naše dvojky a určil nám, že máme plavat jinudy. Později jsem od Jirky zjistil, že šli do prostor kapitánského můstku a když nás neviděli tak nás počali hledat. Jirka po celou dobu dýchal vzduch divemastera. Řekl jsem divemastrovi, že je mi líto co se stalo a v duchu jsem si myslel, že to je jeho chyba když uprostřed ponoru mění dohodnutá pravidla. Že to byla jeho chyba se potvrdilo po chvilce, kdy se chytil za hlavu, začal se motat a pak ležel 1 hodinu na zádech kdy předtím mu byla podána čistá voda, prášky a trochu kyslíku. No prostě DCS jako vyšitá a dle mého, měl problémy již pod vodou když nám dával ty zmatený pokyny. Mysím, že příčina byla v tom, že provedl ihned za sebou dva ponory do 28 m, aby ukotvil loď a pak následoval 45 minutový náročný ponor k lodi do hloubek kolem 32 m, aniž by provedl pořádnou dekompresy. Holt i místní mistři světa co mají údajně 500 a více ponorů ročně, se občas spletou a udělají chybu.

 

Před dalším ponorem doplňujeme tekutiny ve formě čísté vody a coca-coly v množství asi 1 až 1,5 l. Taky si dáváme ovoce a sladkou tyčinku. Musíme v tom vedru doplnit odpařené tekutiny a pár spálených kalorií. Kolem čtvrt na jedenáct se začínáme oblékat a já při tom sděluji Jirkovi, že pokud mi někdo pod vodou bude říkat abych jakýmkoliv způsobem změnil dohodnutá pravidla tak ho neuposlechnu. Já jdu s ním, se svou dvojkou a ostatní mají smůlu, to se změní jen když někdo bude potřebovat pomoc. Poslední vzájemná kontrola ustrojenosti a funkčnosti automatiky, pak už jen povel „grupa jamp“ až kolem mě šumí moře a já rychle klesám pod hladinu a co nejrychleji se snažím dostat k uvazovacímu lanu. Oproti prvnímu zanoření je nyní dosti velký proud, který s náma pěkně mává při ručkování po laně dolů. Dole u vraku lodi není proud tak prudký, ale jen protože tomu brání lodní nástavby a to, že vrak proud rozdělil na dvě části. Plavem nad palubou a kocháme se tou nádherou a vnímáme čím dál více detailů než při prvním ponoru. Podplouváme zlomený ocelový sloup, míjíme vstup do námořnických kabinek a schody ke kapitánskému můstku. U místa exploze kde je nákladový prostor č. 4 prozkoumáváme zničené vraky tanků, pokroucené a potlučené plechy, změt trubek, torza děl a nábojů. Přeplujem na levobok a pronikáme do nitra lodi prvním podpalubí, které je po explozy odkryté a vypadá jako obrovská tlama nějaké podmořské obludy. V podpalubí objevujem nějaký porcelán, zbytky kabeláže, starou vojenskou botu, která čeká až jí nějaký voják navlékne. Jirka jako zkušený sběratel vojenských zbraní a artefaktů z druhé světové války botu mlsně okukuje a zkoumá. Já i přes ty jeho brýle vidím, že by si ji nejraději vzal sebou, což mi i později potvrdil. Na konec svoji sběratelskou vášeň zkrotil a vše zanechal jak je. Po té prozkoumáváme kajuty jež jsou na spojovací chodbě. Občas objevíme nějakou rybku jinak moc života ve vraku není. Taky zde nejsme kvůli vodním živočichům. Jdeme do dalších skladových prostor o patro níž, kde narazíme na řady vyrovnaných vojenských motorek BSA 350. Některé v provedení sajdkára s ještě přimontovaným kulometem. Snažím se co nejvíce přiblížit k motorce, abych jí mohl řádně prozkoumat a jak tak svítím baterkou do útrob, najednou vidím nějaký prudký pohyb a proti mně vystartuje muréna. Zastavuje asi 30 cm přede mnou, pozoruje tu bublající černou rybu a pak se vrací do svého úkrytu. Trochu mne to překvapilo, ale částečně jsem počítal s nějakým překvapením. Ale co následovalo dál mne opravdu nemile překvapilo. První šel náš divemaster, za ním polák a já za nimi. Abychom se odstali do dalšího skladiště, museli jsme proplavat otvor o velikosti 70 x 80 cm s tím, že za otvorem se ihned stoupá asi o jeden metr. Držím se asi 50 cm za polákem a po té co otvorem proplul do skladiště vplouvám já. Hlavu a ramena mám již za otvorem a najednou velká rána ploutví do hlavy. Z pusy mi vypadne automatika a brýle padají na krk. Než se stačím vzpamatovat další rána ploutví a pak přišlápnutí hlavy k rámu otvoru. Chytám poláka za ploutev a prudce s ní trhám, aby si majitel uvědomil, že zmatkuje a co nejdříve uvolnil prostor za otvorem. Nečekaná nehoda a můj obraný manévr mne trochu vyvedl z rovnováhy tak jsem lehce vystoupil v otvoru nahoru a zaklínil se. To však není hlavní problém, nejdříve najít automatiku, zkontrolovat jí, dát kam patří a opět začít dýchat. Nyní si blahopřeju ke každotýdenímu apnoe tréninku v bazénu. Vím, že i když se cokoliv stane mám minimálně 1,5 až 2 minuty pohybu bez dechu k dobru. Což je dosti dlouhá doba k objevení závady, její dostranění či vrácení se ke kolegovi pro jeho octopus. Nasadím si brýle, vyčistím je a několikrát se hluboce nadechnou. Zklidním tep a pomalu proplavám do druhé místnosti. Zde si zkontroluji výbavu, zda není poškozená (roztrhlý žaket, poškozené hadice, natržený neoprén a případné zranění) a po konstatování, že vše je v pořádku jdu dál. Jen registruji omluvný mávnutí od poláka, na který odpovídám signálem OK, který mi okamžitě potvrdí. Hned na to objevuji u sloupu pod stropem nádhernou španělskou tanečnici, která mává svojí červenou sukénkou kolem dokola. No nádhera ani se mi nechce dál, nejraději bych ji co nejdéle obdivoval. Škoda, že mi nefunguje foťák, to by byla fotečka jedna báseň. No holt jsem udělal pořádnou chybu, když jsem si před ponorem nezkontroloval jeho funkci, nejlépe zda fotí. Já ho totiž při vložení filmu nezapnul do pohotovosti. Jen jsem ho uschoval do podvodního pouzdra a řádně utěsnil. Takže i když jsem měl foťák sebou mohl jsem mu jen ukázat to co mohl krásně vyfotit. Až Jirka zjistí, že fotky nebudou bude nadávat. Ale co, já přece nejsem žádný jeho dvorní fotograf, měl se taky starat. Jdeme do další místnosti kde je tma, že by se mohla krájet. Zde jsou již propadlé stropy a tak vzniklý prostor je až nekonečně obrovský. Vplouváme do další místnosti kde je uložen nákladák zn. Bedford. Vypadá jako nový jen ho vytáhnout a nastartovat, no prostě nádhera. Člověk by neřekl, že tu leží již déle než 64 let. Ještě nahlédnout do skladiště s uhlím a pomalu z vody ven. Nutná dekomprese na laně, kde proudy s potápěčem vlají jako s korkovým špuntem a pak už jen na rozhoupanou loď. Jestli první ponor byla bomba tak ten druhý pohádka. Máme o čem kecat až do přístavu jen s malou přestávkou na opravdu skvělý oběd na lodi. Večer ještě vše proberem u pivka v hotelovém baru. Do postele se dostanem až něco po půlnoci. Vyspat a pak poslední den určený na přístrojové potápění. Zatím sladké sny a nezapomenout ráno vstát.

 

„Thistlegorm, 129 m dlouhá nákladní loď byla postavena v Anglii v roce 1940. Po naložení vojenských zásob, zamířila k severní Africe, kde Britové připravovali boj proti německé 8. armádě u Tobruku. Brzo po ránu dne 6. října 1941 čekala loď na signál k proplutí Suezkým zálivem, když na něj nečekaně zaútočili čtyři bombardovací Heinkely He 111, keré se vraceli z průzkumné hlídky nad sinajským pobřežím a shodili své nepoužité bomby.

Loď se potopila za 20 minut za sykotu páry z jejích zatopených kotlů. Z počtu 49 členů posádky jich 8 zemřelo na lodi a 9 se utopilo.

Vrak lodi našel roku 1956 legendární francouský potápěč Jacques Yves Cousteau. Vyzvedl část nákladu a zbytek zde zanechal. Začátkem devadesátých let pak vrak opět objevila skupinka potápěčů a dnes je Thistlegorm nejnavštěvovanějším vrakem na světě.“

 

DEN PÁTÝ

Opět jedeme lodí do podmořského Národního parku Ras Mohamed. Nejdříve na lokalitu Jackfish Aley. Jedná se o mělkou lokalitu. Útes padá dosti strmě až na písečné dno s mnoha korálovými bloky v hloubce 20 m. Několik tvrdých korálů a větevníků vyrůstá ze stěny, ale hlavní atrakcí jsou zde dvě jeskyně. Ještě před dní potkáváme karetu velkou a perutýna. První jeskyně se rozděluje do dvou chodeb. Vplouváme přes vchod v hloubce 6 m a přes otevřený strop pronikají dovnitř sluneční paprsky, které se třpití na písečném dně. Plavu vlevo přes rozeklanou lehce klesající chodbu a asi po 7 m vyplouvám z jeskyně ven.

Pokračuji kolem stěny a podnámi míjím ve 20 m korálovou věž pokrytou měkými korály, u které se shromažďují metaříci žlutí, perutýni a kanici. Asi 30 m od první jeskyně se nachází další, do které je vstup v 9 m. Jeskyně má tvar komínu o průměru jednoho potápěče, který jak v toboganu míří hlavou dolu a vyplave v hloubce 16 m. Je to náročný ponor na vyvážení a koordinaci pohybů umocněný klaustrofobickým pocitem s uzavřeného prostoru. Stačí jedno zaváhání a potápěč se v komíně šprajcne stejně jako potápěčka co šla s námi. Visela hlavou dolů a nemohla se hnout. Jirka co šel za ní, se ji snažil odstrčit od stěny, namířit více kolmo a další potápěč se jí snačil ze spoda vytáhnout. Nakonec nezbylo nežli jí vypustit kompenzátor vztlaku, ten jí rozepnout, dát octopus od potápěče ve spod, který ji vytáhl ven. Jirka přidržel její žaket s lahví a automatikou a spustil komínem na dno. Po jeho vyzvednutí jsme potápěčku opět ustrojili a pokračovali v ponoru dál bohatší o další zkušenost.

Po ponoru vyměníme prázdné láhve za plné, dáme sušit neopreny a hurá na horní palubu pro svačinku a něco k pití. Pak chvíli hrajem karty, ale hraní karet ve dvou není ono. Proto se ukládáme na madrace a chytáme bronz. Loď mezi tím přejíždí na další lokalitu. Jedná se o Žraločí útes „Shark reef“ a „Jolanda Reef“. Jsou zde silné proudy, které míří od severu k jihu a strhávají potápěče na napínavou jízdu přes ohromná hejna ryb. Do vody vstupujem skokem z lodi a pro veliké vlny se ihned zanořujem. Zde se v 5 metrech seřadíme a jdeme za instruktorem. Zanoření jsme provedli vedle kovového sloupu, který je zde umístěn jako pomník zde utopeným potápěčům. Ten se tyčí uprostřed ohnivých korálů a upozorňuje každého, že potápění je sice nádherný sport, ale bohužel někdy i tragický. Potkáváme velké množství ryb, zejména takových, které mají rády proud. Doufáme, že možná uvidíme i toho žraloka, když se ten útes podle něho jmenuje. Zatím však míjíme hejno barakud, tuňáků, bodloků a jiné mořské havěti, kterou ani neznáme. Přeplavem průrvu, která padá kolmo dolů do hloubky 750 m a plavem vlevo kolem útesu Shark, který končí 0,5 m pod hladinou. Vplouváme do korálové zahrady plné gorgónií a tabulových korálů. Mezi nimi pak na stěnách objevujeme chňápali, kanice, klauny, mezi kameny pak schovaného odrance a v písku nacházíme krokodýlí rybu. Prostě pastva pro oči a náš podmořský foťák. Fotíme jako blázni ani nevnímáme čas a už se objevují kusy vraku lodi Jolanda. Nejdříve pár trubek a pak už vidím v písku poházené umyvadla, sadu moderních van i několik toalet. Než však stačím Jirkovi sdělit co mám v úmyslu vidím jak k nám od hromady potrubí, trámů a jiných zbytků lodi připlouvá obrovský a majestátný napoleon. Je veliký něco přes metr, plavu k němu, on se otáčí a míří proti mně. No to bude foto!!! Čekám až připlave blíž, ale když je kousek přede mnou začíná se hlavou na před zvedat a při tom otvírá tlamu. Rozhodl jsem se plavat nad něj a když jsem asi 0,5 m nad ním přikládám foťák před jeho tlamu a fotím. O bude fotka na výstavu. Ale co se děje, žádný blesk, opět natahuji spoušť a zase nic. Koukám co se stalo a vidím, že mi došel film. No já se na to vyprdnu konečně záběr za všechny prachy a mne dojde film. Musím si koupit digitál, na ten se mi vejde nepoměrně víc fotek a pak se již nestane aby mi to nejlepší uteklo. Na štěstí na lodi zjistím, že slovenský parťák co šel s náma, vše vyfotil a ukazuje fotku na které jsem z boku, v ruce foťák a pod ním asi 20 cm tlama napoleona. No bomba, škoda jen, že nemám já ten svůj záběr. Tím, že mi došel film, padá nápad nasměrovat Jirku tak, aby si sedl na jednu z toalet jako, že vykonává svojí potřebu. Prozkoumáváme trosky a po zjištění, že už je čas jít z vody toto signalizuji instruktorovi. Ten dává souhlas a tak jdeme na hladinu. V 5 m pak vykonáme trošku delší asi 4 minutovou přestávku, jelikož si Jirka stěžoval, že ho minule trochu bolela hlava. Dle mého to bylo proto, že málo pil a měl trochu rýmu, ale když je vzduchu dost tak proč ne. Alespoň lépe vysytíme dusík z těla, a to nám jen prospěje. Já žádný problém neměl a Jirka pak na lodi říká, že tentokrát je všechno v pohodě a žádnou bolest necítí. Tak možná byl opravdu trochu víc nasycen nežli já. No příště zkusíme delší dekompresní přestávku. Byl to náš poslední přístrojový ponor v Eygyptě v roce 2006 a tak si cestu zpět do přístavu pěkně užíváme. Kecáme zde s českou instruktorkou, se slovákem, holanďany a už zas přemýšlíme kam pojedem příští rok. No já si udělám pár ponorů u nás doma, kde to taky není špatné, ale moře je holt moře. Tak zatím Egypte „sagus“ zase jindy.